O nás
Chérie
Nejprve bych Vám ráda představila Chérinku, mou životní lásku.
Chérie je letos sedmiletá klisna Lipického koně, narozená na prvního máje, tedy 1.května 2012. Chovatelkou je Barbara Bachmann Smrkovská. Narodila se matce Carmena po tátovi Favory III CZ.
Chérie je velmi inteligentní klisna, se kterou se velmi příjemně pracuje. Je velmi citlivá, není zbytečně vzrušivá a přehnaně hysterická. Na druhou stranu umí dát najevo svou nelibost, a to převážně v případech, kdy nerozumí tomu, co po ní chci, pokud je dané cvičení nad její fyzické síly, nebo pokud ji něco bolí.
Jejími největšími nedostatky jsou křivé přední nohy (v karpech a spěnkách do O, zrotované spěnky dovnitř) a dlouhá, slabá záda. Naopak má velmi silnou záď. Všechny tyto nedostatky se snažíme napravit (vykompenzovat) pomocí akademického jezdectví, respektive práce ze země dle principů akademického jezdectví.
Můj život s koňmi
Můj život s koňmi sahá do dávné historie, tak daleko, že si ani nevzpomínám, kdy že to vše vlastně začalo. Mé dětství provázely plakáty koní, gumičky s koňmi, poníci v zoo, ... nenaplněná láska ke koním.
Ta se naplnila přibližně v 10 letech, kdy jsem začala docházet na lekce jezdectví do klasické komerční jízdárny. Výcvik začal na lonži, nejprve krok, poté pracovní klus s držením se sedla. Na lekce jsem dojížděla jednou za čtvrnáct dní. Postupem času jsem začala vysedávat, potom sama vodit koně. Však to všichni znáte. Vzhledem k mé špatné rovnováze (v té době jsem zakopávala na rovině o vlastní nohy), jsem se však při vysedávání předkláněla, o cvalu nemohla být řeč. Dva roky jsem dojížděla na lekce a začala samovolně vodit koně v kroku a klusu, nikdy však ne ve cvalu.
Poté jsem začala docházet do prvního jezdeckého klubu, kde jsem se začala o koně i starat. Naučila jsem se základní péči, která s koňmi souvisela. Zde začaly mé první pokusy o cval, samozřejmě na lonži. Přibližně po roce jsem do klubu chodit přestala a začala jezdit u soukromnice, která měla 4 své vlastní koně a půjčovala je na vyjížďky, nebo dávala lekce na jízdárně. Až tady jsem se konečně dostala k tomu, že jsem začala sama cválat (bez lonže). K těmto koním jsem docházela přibližně 2 roky. Ke konci jsem již byla schopná vést koně ve všech chodech, pečovat o něj, odjet vyjížďku ve vysokém tempu i s nižším skokem, ale veškeré ježdění stále postrádalo hlubší smysl.
Skutečně pracovat, avšak ne podle stávající filozofie, jsem začala ve chvíli, kdy jsem si půjčovala koně mého kamaráda. Je to jeden z prvních koní, kteří se mi skutečně zapsali do srdce. Pedro, valach který nebyl úplně jednoduché povahy, přesto se na něj dalo spolehnout.
Pedro, 2010
S Pedrem jsem se učila pracovat, ohýbání, práce na kruzích, přechody, poté i skákat, přiježďovat. Vyjížďky s ním byly záživné. Měla jsem jistotu, že jakmile přijedeme na louku, Pedro to odpálí, poletí jako blázen, ale neuhne, nevyhodí a neposkočí, na konci louky se zastaví. Dnes už nerozumím tomu, že jsem se nebála, ale tehdy jsem mu věřila a on mou důvěru nikdy nezklamal.
Další etapou mého koňského života byl roční pronájem parťáka Lukáše. Český teplokrevník, který přišel s nadváhou a velkou dušností - při prvním naklusání se rozkašlal a funěl jako lokomotiva. Postupnou prací zesílil, zhubnul, nabral svaly a nadýchal, na konci našeho společného soužití byl schopen absolvovat Hubertovu jízdu v nejrychlejším lotu bez jediného zakašlání. Lukáš byl velmi charakterní kůň, který mi toho hodně odpouštěl.
Lukáš, 2011
Po Lukášovi přišla do mého života kobyla Slezského norika, Borůvka z lesa Řáholce. Tu koupil otec mého bývalého přítele, který vždy miloval koně. Borůvka byla učenlivá, neuměla však téměř nic a tak jsem ji učila vše od úplného začátku. Vodění, lonžování, ježdění. Společně jsme pracovaly pod dozorem Drahomíry Chmelové, která nás učila, jak zlepšit rovnováhu ve všech chodech. Z Borůvky se po našich 3 společných letech stala velice šikovná jezdecká kobyla, se kterou by si člověk mohl udělat v klidu licenci. Zúčastnily jsem se společně několika hobby závodů, kde se nikdy v konkurenci neztratila a většinou jsem obsazovaly přední příčky. Jak to tak bývá, s přítelem jsem se rozešla a tak skončila i naše společná cesta s Borůvkou.
Borůvka, 2013, záď dovnitř v klusu
V té době, v roce 2014, jsem věděla, že bez koně být nechci a tak jsem se začala poohlížet po svém vlastním koni. Do očí mi padla klisna Chérie. Dvouletá lipická klisna. V té době jsem sháněla koně do drezur a lipický kůň zněl jako kůň, který by mohl v drezurních závodech obstát. Pro kobylu jsem si jela na základě fotek, rovnou s přepravníkem.
Chérie, 2014
Chérie byla nepopsaný list, učily jsme se tedy úplné základy, od vodění, ustupování, couvání, lonžování, přechodů na lonži, nastupování do přepravníku... Když už jsme ze země uměly téměř vše, včetně cirkusových kousků, začala jsem ji lonžovat s chambonem, aby zesílila v zádech a byla připravená na ježdění. Jezdit jsem na ní také začala a to v době jejích 3. narozenin. Trvalo to asi měsíc, než jsme s tím na doporučení veterináře (kvůli jejím křivým nohám) přestaly.
Chérie, 2015
Začala jsem přemýšlet, co bychom mohly dál dělat. Řekla jsem si, že když je to lipická kobyla, že jí začnu učit na zapřahání. Nejprve jsme tedy začaly chodit na dvou lonžích, poté i v klusu. Dělaly jsme kroužky, vlnovky, změny směru, přechody. V té době jsem kobylu připustila a ona zabřezla. Opět jsme se neměly kam posouvat a tak jsem se rozhodla, že typická pro lipicány je práce na dlouhých otěžích, a že tak začnu pracovat. Dle videí Petera Bakkera jsem začala dělat stranovou práci, plec/záď dovnitř, jak v kroku, tak v klusu. Práce mě sice bavila, ale byla velmi silová, bylo těžké koně učit tyto cviky na dvou otěžích. Přes dlouhé otěže jsem se dostala ke krátkým a pak až k obnosku.
Chérie, 2015, plec dovnitř v klusu na dlouhých otěžích
V té době, tedy v zimě 2015/2016 jsem objevila videa Christofera Dahlgrena a velice mě nadchnula. Stále jsem však nevěděla, že nějaké akademické jezdectví existuje. To mi po teoretické stránce představila až Magda Chlupáčová, a to v lednu 2016, kdy jsem se zúčastnila její úvodní teorie, a já konečně začala chápat, proč chodím s ohnutým koněm na kruhu. Od ledna jsme se naplno začaly věnovat práci na obnosku.
Zakoupila jsem si videa Benta Branderupa a začala pracovat podle nich, také jsem absolvovala několik klinik s Magdou (v březnu 2016, červnu 2016, září 2016 a dubnu 2017). Dále hledám různé zdroje na internetu, ať už ve formě článků, nebo ve formě videí. Velice ráda pracuji sama, tréninků pod dohledem se účastním pouze jednou za čas - mám radost z toho, že jsme výsledků dosáhly vlastními silami, bez pomoci. Snažím se pracovat tak, abych koni neubližovala, ať už psychicky, tak fyzicky. Důležitá je pro mě hlavně pohoda koně a tak se někdy stane, že opouštíme jízdárnu již po 10 minutách, protože klisna není v dobré náladě a trénink nemá smysl. Občas také do tréninku zařadím hrátky pomocí pozitivní motivace. Pamlsky však používám i při tréninku pomocí tlaku.
V červnu roku 2016 Chérie porodila hříbě a tak prakticky až do konce roku nepracovala, přes zimu stejně tak, vzhledem k zamrznuté jízdárně. Znovu pracovat jsme tedy začaly na jaře 2017.
Chérie, Charlie Grey Chico, 2017
Korekce je občas třeba, především kontrola stranové práce, a tak čas od času trénuji podle zásad klasického jezdectví s Katkou Santarovou. V květnu 2017 jsme se také s Cherinkou poprvé zúčastnily kliniky s Jossym Reynvoetem, se kterým, doufám, budeme spolupracovat i nadále. V roce 2018 jsme strávily týden u Sabine Oettel, dále jsme měly tu čest nechat se trénovat Annou Eichinger a Claudií Strauß.
Foto: Jossy Reynvoet - Bitless Art of Riding, květen 2017
Chérie je můj životní kůň. Žádný už nebude takový, jako je ona, nikdy nebudeme mít s jiným takový vztah. Je velice výjmečná, velmi chytrá a snaživá, avšak nenechá si líbit špatné zacházení, občas je zbytečně nervózní. Také jí vadí, když něco nechápe, začne se vztekat. Velice dobře se s ní pracuje, svou povahou dohání své fyzické nedostatky, kterých je požehnaně. Je moje paní učitelka :)
Foto: Kateřina Šťastná, září 2019
Naši práci můžete sledovat na mém kanálu na YT: Tereza Svobodová